Ve spolupráci s nakladatelstvím PROGOLINE Jindřicha Krause připravujeme k vydání druhý díl knihy KRAŤASY. Nenechte si vlastní příběhy či příběhy z doslechu jen pro sebe. Nejlepší z nich čeká knižní, filmové či divadelní zpracování. Návod ZDE.

Nesčetným množstvím humorných scének disponoval Peter Ševčík z Karviné, jak je patrné z několika následujících ukázek. Přestože Peťa v roce 2021 zemřel, jeho humor žije stále:

PEŤA PRODÁVÁ MED:
Je sobota dopoledne: Peťa, jako správný štamgast, otevírá hospodu „U MRTVOLY“ (vedle je hřbitov, kde má Peťa pomník). Sedne, něco vtipného prohodí a objedná si kafe. Ochutná a šálek přemístí na židli vedle sebe. „Co blbneš Peťo“, říká hospodská Andula. A Peťa na to: „Ta káva je tak slabá, že si musí chvilku odpočinout.“

Za chvilku přisedne první kamarád a Peťa hned spustí: „Nechceš med?“ „Za kolik?“ „Levně, za 50 korun kilo.“ „Ty si zase děláš srandu, že?“ „Když si to myslíš, mně to je jedno.“ V tom přisedne další kamarád, pak třetí, čtvrtý, pátý. Plkají o všem možném, až ten první ironicky říká: „Peťa nabízí med.“ „Za kolik“, ptá se kdosi. „Jako Baťa má na konci ty devítky, tak Peťa tam má nuly. Prý za 50 korun.“ (Smích)
„Kdo se směje naposled, ten se směje poslední“, říká Peťa. A Andula od pípy říká: „Peťo, kašli na ně. Přines mně dvě sklinky a je to.“ A v tom se přihlásí první od stolu, druhý a třetí … To už Peťa píše seznam na druhou stranu lístku, kde už jsou tři čárky a rum. Najednou padne otázka: „Peťo, a kdy to bude?“ „Musíte počkat, tata má jenom jednu včelu.“

RYBÁŘSKÉ POTŘEBY:
Peťa prochází rybářské potřeby, kde se u pokladny baví tři rybáři. Peťa vstoupí do hovoru takto: „Chlapi, to nic není. Můj tata chytl loni kapra … to byl macek, že hned přijeli tady z tohoto časopisu (ukazuje prstem), vyfotili ho, a řekli, že nic takového na titulní straně ještě neměli …“ „No to bych chtěl vidět“, říká kdosi. „To nejde.“ „A proč by to jako nešlo?“ „Oni to nakonec vůbec nemohli vydat.“ „Proč jako …?“ „Šak jenom ta fotka vážila 2,5 kila.“

PEŤOVY VY(Z)LOMENINY (Karviná 1968):

Černý čtvrtek:
Je léto 1968. Peťa si hraje s kamarády před panelákem, v němž všichni bydlí. Najednou upadne tak nešťastně, že si nad zápěstím zlomí pravou ruku. Na tom by nebylo až tak nic zvláštního, kdyby … Maminka s ním spěchá na chirurgii. Po rentgenu už je jasné, že Peťa bude nosit sádru. Doktor dává malému klučinovi rady …

Černý pátek:
Peťa si opět hraje se svými kamarády jako včera. Sádra na pravé ruce už dávno bílá není. Najednou upadne tak nešťastně, že si zlomí na levé ruce prst!? Maminka s ním spěchá na chirurgii, kde je s otevřenou pusou vítá ten samý pan doktor, co včera radil jen Peťovi …
Dnes radí hlavně mamince: „Paní Ševčíková, hlídejte ho! Nerad bych vás tady viděl dřív, než za tři týdny. Mám službu až do neděle.“ Peťa odchází se špinavou sádrou na pravé ruce a s bílou na prstech ruky levé.

Černá sobota (dopoledne):
Peťa si před panelákem hraje sám. Je bosý. Najednou si všimne, že pod vchodovým roštem se něco zelená. A ona to papírová pětikoruna. A tak přemýšlí, jak ji dostat ven, když má na obou rukách sádru. Naštěstí ta pravá má volné prsty. Nedaleko leží klacek, kterým by šlo rošt nadzvednout. Podařilo se! Jenže z balkónu Peťu pozoruje jeho starší sestra. Když už to vypadá, že nic nebrání získat podroštový poklad, zakřičí: „Peťo, co tam děláš!!“
A je zle! Peťovi spadne rošt na nohu tak nešťastně, že mu zlomí malíček pravé nohy! Maminka s ním už potřetí spěchá na chirurgii, kde po sádře číslo 3 dostává důraznou, ale úsměvem laděnou radu: „Paní Ševčíková, uvažte Peťu na tři týdny k topení provazem tak dlouhým, aby si sám došel jen na záchod, jinak se vítání prvňáčků nedočká …“

Černá sobota (odpoledne):
Peťa poskakuje po bytě jako postřelený vrabec, když slyší pod balkónem pískání a volání: „Peťo, pojď ven?“ Peťa se nakloní přes balkón se slovy: „Kluci, já nemožu, su nemocný!“

Jenže to volání slyší o patro výše Frantík, který si pochutnává na bramborách v plechovém kastrůlku. Vyběhne na balkón a kastrůlek postaví na dostatečně široké zábradlí sloužící jako stůl pouhých pět vteřin. Maminka na něj z bytu volá, ať jde jíst ke stolu. Frantík se otočí a drcne do kastrůlku loktem tak nešťastně, že ten tou nejostřejší hranou padá na hlavu níže předkloněnému Peťovi, a před zraky očitých svědků pod balkónem. Křik, krev, chirurgie. Doktor slyší řev dítěte, které má před všemi okamžitou přednost.

Aniž by se podíval, jak „vzácného“ křiklouna má ošetřovat, neboť píše na stroji, pokládá jen obvyklou otázku: „Tak co se nám to stalo?“ „Sotva jsme přišli od vás, pane doktore, …“
Známý hlas paní Ševčíkové zvedá doktora napůl ze židle. Pomalinku se s otevřenou pusou otáčí za notoricky známým hlasem. Prsty na klávesnici mu doslova „přimrzly“.

ŠKOLA:
Na Karvinsku pracovalo v uhelných dolech mnoho slovenských spoluobčanů, jejichž děti chodily do slovenských škol. Peťa byl jedním z nich. Později přesedlal na školu českou. Jak dopadla písemka z češtiny? Když paní či soudružka učitelka žákům opravené písemky rozdávala, Peťa svoji práci nepoznával: „Paní učitelko, to není moje. Já to psal modrou!“

Ještě jeden z mnoha Peťových příběhů neuškodí:

CHOVATELSKÉ POTŘEBY (Kladno 2001):
Peťa stojí ve frontě k pokladně zverimexu. Starší paní před ním má jen jedno přáníčko:
„Prosím vás, já bych chtěla támhle tu větší kost.“ A záhy dodává:
„A prosila bych i stvrzenku, to není pro mě.“ To je voda na Peťův mlýn: „Paní, můžu se vás něco zeptat?“ „Že ta kost není pro vás, to je mi jasné. Jen nechápu, nač ten pes potřebuje tu stvrzenku?“